• Increase font size
  • Default font size
  • Decrease font size

Email Tisk PDF

Parazitární nemoci včel


Z parazitárních nákaz si zaslouží největší pozornost nosemová nákaza včel. Onemocnění je způsobováno prvokem Nosema apis Zander. Nakazit se mohou jen dospělé včely. Spory nosemy přežívají až dva roky. Po přenesení spor do vhodného prostředí (do výstelky žaludku včely) se tento prvok dále vyvíjí a rozmnožuje se dělením.

Nosema apis napadá nejdříve nejstarší buňky stěny žaludku. Napadené buňky odumírají a spolu se sporami přecházejí do vnitřního prostoru žaludku, odtud se pak dostávají do tenkého střeva a pak do výkalového vaku. Ve výkalovém vaku může mít nakažená včela až 180 miliónů spor. Odtud se spory nosemy dostanou do vnějšího prostředí.

Spory naruší zažívací orgán včely, ta již dobře netráví, a tím odcházejí z její trávicí soustavy nestrávené cukry. Výkaly jsou sladké a včely, jejichž pud čistoty je značně vyvinutý, je konzumují, a tak se spory dostávají do jejich žaludku. Zdravé včely se nakazí a nosema se rychle rozšíří. Nemocné včely pak podstatné dříve opouštějí úl a hynou.

Spory nosemy však jsou také ve výkalech včel ve volné přírodě. Včely kálejí za letu, výkaly ulpí na trávě, ve vodě a velmi často na nekryté napá-ječce. Rosa na trávě způsobuje rozředění a sladkost láká včely. Na napá-ječce při příjmu vody nemocná včela někdy i kálí. Jiné včely pak tuto vodu se sporami pijí. Tak by se dal vyčíslit ještě větší počet zdrojů k rozšiřování nemoci. Z toho důvodu je nutné zabránit spadu výkalů do napáječky. Stačí jen naučit včely odebírat vodu z převrácené sklenice tak jako při podněcování nebo dodávání zimních zásob pomocí čtyřlitrových lahví s prosakovacím víčkem z výrobny Ještěd. Uspořádáním několika lahví vedle sebe s patřičnou ochranou proti větrům, ale hlavně proti možnosti spadu výkalů do napáječky se odstraní také zdroj nákazy.

Nosema napadá nejvíce starší včely. U trubců nebo matky se vyskytuje méně. Nakazí-li se však matka nosemou, stává se zdrojem nemoci ve včel-stvu. To slábne v období, kdy by mělo jít do síly. Někdy se stane, že včel-stvo se zbaví nosemy samo. Většinou tehdy, když ve včelstvu převládnou mladé včely. Mladušky zpravidla do 15 dnů svého stáří nosemou neone-mocnějí.

Nosemovou nákazu lze snadno zjistit mikroskopem, více je o tom pojednáno v kapitole Práce s mikroskopem.

Podmínkou k boji proti této nemoci je síla včelstva a mladá, zdravá a výkonná matka. Zazimování silných včelstev s nerušeným průběhem zimy je dalším dobrým činitelem. Také pravidelné a často dezinfikovaná napáječka přispěje k zamezení nemoci. Obnova starého díla se stavbou mezistěn také přispěje k ozdravení.

Nosemová nákaza včel je nejrozšířenéjší nákazou na území naší republiky. Způsobuje každoročně včelařům i celému národnímu hospodářství značné škody. Včelstva, která přezimovala, by měla být všechna využita pro splnění úkolů — opylovací služby a výrobu medu. Je však skutečností, že včelaři slabá včelstva spojují pro zvýšení výsledného efektu. Jen silná včelstva jsou schopna splnit požadované úkoly. Nosema včelstva zeslabuje a mnohá se samoléčbou za celý rok do síly ani nedostanou. Je tedy třeba ze strany včelaře předcházet nakažení včelstva. Pokud se i přes veškerou preventivní péči přece jen nosema ve včelstvu objeví, pak by nikdo neměl spoléhat na samoléčbu včel, ale měl by použít všechny dostupné léky a možnosti co nejrychleji včelstvo onemocnění zbavit.

Roztočová nákaza je také parazitární onemocnění dospělých včel. Ani tato nákaza se nedá zjistit hned při jejím vzniku. Při přemnožení roztočíka ve včelstvu včelstvo uhyne. Při jeho prvním výskytu zjištěném na území našeho státu byla činěna radikální řešení pro obavy z rozšíření parazita a úhynu včelstev.

Původcem nákazy je roztočík včelí Acarapis Woodi Rennie. Je to nepatrný živočich, který se živí krví včel. Žije v prvním páru vzdušnic včel. Do vzdušnic se dostává v době, kdy mladuška nemá ještě zcela chytinizované tělo. Jakmile se uchytí, ihned klade vajíčka. Z nich jsou za 12 až 16 dni dospělí jedinci. Vylézají na povrch těla včely a přemístí se na další mladušku. Vzduch vydechovaný včelou je pro ně vodítkem, které je přiláká opět do vzdušnic. Vzhledem ke krátké době vývoje roztočíka je jeho rozšiřování rychlé. Napadá také trubce a matky. Trubci pak mohou roznést nákazu do širokého okolí. V podzimním období, kdy končí líhnutí mladých včel, se roztočíci uchycují na kořenech křídel. Nabodávají jemnou blanku, která spojuje křídla s chitinovou kostrou včely, a sají hemolymfu - krev včely. Na křídlech se i množí. Napadená včela nemůže složit křídla podél těla. Křídla jsou „vyvrácená" a včela není schopna létat. Na česně je možné vidět poskakující včely, pod česny pak chladem se shlukující včely.

V zimním období je včelstvo neustále vyrušováno, přijímá větší množství potravy a zpravidla dokonči zhoubné dílo nosema. Slabší včelstvo hyne na zásobách, které jsou ve značné míře pokáleny.

Vyšetření včel při podezření na přítomnost roztočíka si může provést schopný včelař sám, jinak má každý možnost si nechat vyšetřit svá včelstva v laboratořích veterinárních zařízení.

Zvláštní pozornost je v posledních letech věnována jinému roztoči, který přeparatizoval (změnil svého hostitele) a působí značné škody. Varroáza způsobuje onemocnění včelího plodu i dospělých včel. Původcem onemocnění je roztoč Varroa jacobsoni. Jeho původním hostitelem byla včela indická, žijící na území východní a jihovýchodní Asie. Pronikáním včely medonosné do těchto oblastí přešel roztoč na tuto včelu. Postupně se převozem včelstev a prodejem matek nákaza rozšířila do oblastí, kde včela indická nežije. Roztoč se nekontrolované rozšířil i do Evropy.

První roztoč na území ČR byl zjištěn v roce 1978 na okrese Humenné. Na jaře roku 1981 byl zjištěn jeho výskyt na území ČR v okrese Ústí nad Orlicí, kam byl převezen s napadenými včelami z Humenného.

Samičky roztoče jsou vidět pouhým okem. Jsou příčně oválné, široké 1,5 až 1,9 mm, dlouhé 1,1 až 1,5 mm. Zpočátku jsou barvy žlutobílé, později červenohnědé až hnědé. V dospělosti mají tvrdý hřbetní štít, hnědé, lesklé barvy. Po bocích mají čtyři páry nohou, vpředu ústrojí, kterým přijímají potravu - hemolymfu zavíčkovaného plodu nebo dospělých včel.

Samečci roztoče jsou podstatné menší, šedobílé barvy a mají měkkou pokožku. Ihned po spáření hynou. Jejich život je krátký, škody jimi způsobené nejsou tak velké jako škody způsobené samičkami.

Jejich rozšíření, tedy vznik nemoci u zdravého včelstva, je nekontrolovatelné. Do zdravých včelstev přenesou roztoče zpravidla zalétlí trubci nebo včely napadených včelstev. Včelí matky zpravidla nejsou hostitelkami roztoče, doprovodné včely však ano. Touto cestou se varroáza šíří ročně i více než 5 až 10 km.

Varroáza se může rozšiřovat i pomocí plástů. Na plodových plástech přežívá samička až 40 dnů. Na uhynulých včelách až 17 dnů. Roztoč je však schopen žít i mimo včelu (zdroj výživy) až 1 týden.

Podstatné rychleji a také na větší vzdálenosti se rozšiřuje zalétlými roji. Roj neznámého původu musí být likvidován. Mnohdy sami včelaři ve snaze zvýšit početní stavy svých včelstev usazují cizí roje a vystavují se tak nebezpečí zavlečení nemoci na svůj včelín.

Vývojový cyklus roztoče probíhá na včelím plodu. Těsné před zavíčkováním larvy přechází dospělá samička ze včely na plod. Klade vajíčka na vzpřímenou larvu, nymfu nebo kuklu. V průběhu sedmi dnů je vývoj larvy roztoče ukončen, samečci jsou pohlavně zralí a ještě v buňce oplozují samičky a hynou. Oplozené samičky přecházejí na dospělé včely, a ještě než začnou klást vajíčka, nasají se krve dosud nezavíčkované včelí larvy.

Samičky roztoče ve všech vývojových stadiích se živí hemolymfou. Ochuzují plod i dospělé včely o hemolymfu, živiny, a navíc v těle včely zůstávají otvory a zvyšuje se nebezpečí průniku jiných onemocnění do těla včely. Samička roztoče Varroa jacobsorti je velice pohyblivá.

Příznaky onemocnění se projevují až za dva nebo za tři roky po napadeni včelstva. Za 4 až 5 let dochází již k takovému přemnožení roztočů, že Vp včelstvo se po nakrmení nebo v průběhu zimy zhroutí. Podléhá v závěru svého života úplavici. Pozorné oko včelaře může zjistit nakažení včelstva již i dříve, než objeví samičku. Samičky bývají ukryty v membráně mezi zadečkovými články včely a zpravidla jsou schovány pod následujícím článkem. Na plodu však zůstávají nevyvinuty některé tělní orgány. Zdravé dělnice vynášejí postižené mladušky před úly, kde hynou.

Preventivní diagnostika je jedním z nejdůležitějších způsobů zjišťování přítomnosti roztoče. Orgány státní veterinární správy provádějí každoročně diagnostická vyšetření. Opatření k potlačení tohoto onemocnění se v současné době ještě často mění. Boj proti varroáze je nyní veden na celém světě, je vyvinuto již i několik léků, žádný z nich však není takový, aby jeho účinky byly plně vyhovující a likvidovaly přítomnost roztoče ve včelstvu. Je nutné podřídit se opatřením, která se na tomto úseku činí.

Nebezpečí rozšíření varroázy je v současné době velké. Důsledky jsou nedozírné. Ve filmu Varroáza včel je vyslovena obava, že by mohlo dojít k ekologické katastrofě. Uvědomělá kázeň všech včelařů v jednotném boji spad roztočů po ošetření napadeného proti roztoči je zatím základním předpokladem zpomalení jeho šíření a také včelstva. jeho likvidace.
 

Článek je převzat z knihy: Začínáme včelařit, Libor Harnousek