• Increase font size
  • Default font size
  • Decrease font size

Email Tisk PDF

Historie včelařství

Včelařství má již velmi dlouhou historii. Vlastně skoro jako člověk samotný. V tomto článku se vás pokusíme seznámit s vývojem včel a také krátkým výtažkem historie včelařství u nás a s vývojem úlů na našem území.

Původ včely a včelaření

Podle nálezů včel medonosných zalitých v jantaru můžeme poměrně spolehlivě říci, že včela medonosná zakončila svůj evoluční vývoj již před 25 miliony let. Člověk dnešního typu teprve před 100 000 lety a první zmínky o získávání medu nalezneme ve španělské jeskyni Cauveas de la Arana, kde postava bere včelám med z dutiny stromu. Stáří kresby se odhaduje na 15 000 let. Můžeme tu mluvit přímo i o včelaření, neboť kresba znázorňuje speciální, bez ohledu na to, jak primitivní byly, nástroje na získání medu i na jeho přepravu.

Je jasné, že již v této době byl med pro člověka důležitý. Včely byly vesměs bodavé a divoké, takže medobraní nebylo nic příjemného. Ovšem jak se zdá, med a včelí vosk měly vyšší cenu. První cílené chovy se zaznamenávají na blízkém východě, kde se včely chovaly ve hliněných hrncích s odklopitelným víkem. Takto včelaři dodnes postupují v Izraeli či Libanonu.

Antické civilizace a včelařství? V Řecku se včelami zabýval Aristoteles a Řekové všeobecně považovali med smíchaný s vínem za univerzální lék. Podobně poté postupovali i Římané. Ve středověku se včelaření dočkalo velkého rozkvětu za vlády Karla Velikého, který včelařům daroval mnohá privilegia. A tímto velmi raným středověkem se přesuneme na naše území.

Předtím ale ještě podotkněme, že včely za celou dlouhou historii, přibližně sedmi až osmi tisíci lety, včelaření nikdy nezdomácněli. Jejich podoba tělesná je totiž stále stejná. Potravu si hledají sami a na člověku nejsou prakticky nijak závislé. Člověk je nemusí denně krmit ani ošetřovat a také je nemůžeme zavřít, jelikož by bez volnosti zhynuly. Jediné, co včelař musí, je dobře se postarat o stav úlu, aby včely nepomrzly. Ale bez tohoto by se obešly, jen by člověku ulétly zpět do jiných, lépe chráněných míst.

Historie včelařství na našem území a co o něm dnes víme

Včelařství na našem území se provozovalo již s příchodem prvních velkých kmenů Bójů, později i Germánů či Slovanů, kteří byli, podobně jako Keltové, svým včelařstvím a lásce k medu pověstní. První písemné zmínky máme však až z 10. a 11. století a většinou se jedná o klášterní dokumenty. Každopádně byl český med vyhlášený, neboť se v Praze konaly medové trhy, kdy byl náš med směňován se zahraniční solí v poměru 1 : 1.

Včelaření v době středověku i raného novověku probíhalo dvěma způsoby: první byl takzvaný „domácí“, který byl zbaven jakýchkoli poplatků a daní. Lidé, kteří se mu věnovali, byli včelníci a ti měli včelstva ve vydlabaných kmenech stromů (klátech) u svých příbytků; ten druhý byl „lesní“ neboli brtnictví (spojitost s medvědem brtníkem je více než patrná) a převládal až do 16. století.

Včelařství bylo i právě ošetřeno. Hajní měli dávat bedlivý pozor, aby se kolem brtní nekácely nektarové stromy, měli dávat pozor na uhláře aby nezakládali v lesích ohně kvůli ochraně včelstev atd. Podobně byly uznány za platné i tvrdé sankce těm, kteří včelám ublížili. Známy byly také nemoci, patrně hniloba plodu. Včelař měl povinnost toto hlásit a zajistit, aby se nemoc nešířila.

Také víme, že včelařství bylo velmi výnosným řemeslem. Soudobé prameny uvádí, že tři menší zpoplatněné včelnice JEN na daních (cca 10%) pánovi vydělaly 61,5 groše (738 denárů). Pro porovnání uveďme, že v roce 1397 bylo 10 vajec za 1 denár, 1 kuře za dva denáry, 1 beránek za 5 denárů, 1 jehně za 8 denárů. Tedy výnos majitele úlu musel být velmi příjemný. Ale jak to tak bývá, vše má svůj konec, nebo dočasný úpadek. U nás to byla třicetiletá válka, opětovný rozvoj zažívá naše včelařství až v 18. století. Hlavní roli na tom má rozvoj biologie, zoologie a celkový zájem o vědu a poznání přírody.

První rozsáhlé podpoře včelaření se Morava dočkala již roku 1775, Čechy o rok později, v patentu od Marie Terezie, který zbavoval včelaře skutečně všech poplatků. Výroba medu a vosku byla bez daní, zbavena mýt při převozu atd. Vznikaly také včelařské školy. První sice ve Vídni, ale učil na ní Antonín Janša, sami podle jména seznáte jeho původ. Další školy vznikaly i na Moravě – v Brně a v Novém Kmíně, později ve Vsetíně. Z per moravských včelařů také pocházejí mnohé původní spisy o včelaření, jako třeba Podstatná účení, a zpráva o chování včel od Antonína Janši, spisy Josefa Antonína Janiše Aučinlivé spravování včel pro lid obecný a Nová včelní kniha. Vše vrchol 18. století.

Pokud tedy druhá polovina 18. století byla ve znamení rozkvětu, první polovina toho 19. byla spíše stagnací, či dokonce mírnějším úpadkem. Opět až druhá polovina devatenáctého století měla vzestupnou tendenci. Zvyšovalo se poznání jak sociální, tak technické. Zemědělství i technika zažívala doslova revoluci – jak v kvalitě, tak v kvantitě. Objevují se nové typy úlů, kde se poprvé objevují pohyblivé trámky, které známe dnes, a vývoj základů soudobého včelařství byl dovršen vynálezem medometu. V tomto také vystupují naše země. Princip odstředivého medometu byl totiž předveden svým vynálezcem Františekem Hruschkou v Brně roku 1865. Mezistěny jsou také moravským vynálezem. Morava byla vždy jistým primátem ve včelaření.

V druhé polovině devatenáctého století začali ve všech sférách života lidského hrát důležitou roli spolky. Turisté, veslaři, spisovatelé ale i včelaři se začali sdružovat, vyměňovat si zkušenosti a navzájem si pomáhat ke všeobecnému rozvoji a povznesení. První spolek u nás vznikl tradičně na Moravě – Spolek ku zvelebení včelařství, založený v roce 1852 J. N. Oettlem. První český spolek pak v Chrudimi a později vznikly další. Výsledkem byl nakonec Ústřední zemský spolek včelařský pro Království české. Další významné události se již neodehrávali. Snad jen výměna včelstev za kraňky po druhé světové válce.

Historie vývoje úlu v Čechách

Z toho, co bylo napsáno výše, již víte, že první úly na našem území byly ty v dutinách stromů v lese, takzvané brtce a včelaření v nich se nazývalo brtnictví. Už v průběhu středověku člověk začal ke včelaření používat ochranné pomůcky jako kukly a také začal zakládat nové úly. Zpočátku jen tak, že poblíž těch přírodních vysekal do stromů dutiny, další brti.

O pravých úlech na našem území můžeme mluvit až počátkem patnáctého století, kdy včelaři dovezly duté kmeny stromů ke svým obydlím. Tak napodobením přírodního útulku včel vznikaly špalkové úly – stojany a ležany, které postupně nahrazovaly lesní brti. Často se tyto kmenové úly vyřezávaly do různých postav či chcete-li soch. Takové kousky můžeme vídat na vesnicích třeba i dnes. Se šestnáctým stoletím přicházejí i nové typy úlů – první bedněné úly a košnice, tedy proutěné kruhové koše.  Mělo to jednoduchý důvod – je totiž mnohem snazší uplést hustý proutěný koš vyspaný ještě slámou jako izolací, než dlabat do kmene stromu dutinu.

Od druhé poloviny osmnáctého století na naše území pan Josef Antonín Janiš dovezl, propagoval a dále vylepšoval francouzké dělitelné úly, které byly složené z jednotlivých truhlíků a byly kryty celistvým dřevěným pláštěm. Ovšem u nás včelaři zůstávali spíše věrni tradičním špalkovým úlům, jiní zase přecházeli na nedělitelné, zadem přístupné úly novějšího provedení (Wunderův úl, moravský spolkový, Dzierzonův atd.). Teprve odezvy z Ameriky, kde v roce 1851 vystoupil Lorain L. Langstroth s nástavkovým úlem vlastní konstrukce, přesvědčily sjezd včelařů v Brně roku 1904, aby byla schválena jednotná rámková míra 39 x 24 cm, což znamenalo počátek rámkových úlů, které známe dnes.

V českých zemích i na Moravě je vidět silný konzervatizmus. Ještě v druhé polovině devatenáctého století a začátkem minulého u nás převládly nedělitelné, zadem přístupné úly s pohyblivým dílem. Ty měli mnoho variací, tak aby úl vyhovoval včelstvu té které oblasti. Namátkou můžeme jmenovat moravský, český či slezský stojan, chrudimský úl, uhříněvský úl, budečský úl aj.). Nedělitelný, zadem přístupný úl se tak postupně stal symbolem středoevropského včelařství, přičemž snahy prosadit úly dělitelné, horem přístupné se dočkávaly spíše záporných reakcí a rozbrojů uvnitř včelařských spolků a obcí.

I když se přestaly vyrábět starší typy úlů, realita v terénu byla jiná. Úly přecházely z otce na syna atd. Předhod na novější typy byl velmi pomalý i když se komunistické vedení snažilo o jistou normalizaci zavedením nových měr i nového, pro všechny včelaře stejného, úlu – čechoslovák. Ovšem spontánní přechod k novému úlu se nekonal, takže z čechoslováků se stal opět jen další úl. Snaha ovšem nepadla vniveč. Jeho počty totiž mírně stoupaly a i dnes pomalu stoupají. Včelaři si cení jeho velikost a uspořádání plástové plochy a solidní konstrukci. Další dopad na chov včelstev a podobu úlů měly komunistické družstevní požadavky. Po roce 1948 tak vznikly úly typu Pětiletka a Lesan. Ale jednalo se o slepou vývojovou větev, která byla prakticky již od začátku odsouzena k zániku.

Asi nejdůležitějším soudobým mezníkem ve vývoji úlů v Č(S)R byl rok 1985. Z iniciativy komise ÚV ČSV byla zastavena výroba úlů budečák a moravský univerzál. Nahradili je upravené úly tachovský a čechoslovák a nově vzniklý tenkostěnný nástavkový úl. Všechny tři mají odnímatelné dno s 10 cm vysokým podmetem a spodním větráním.

Současný stav včelaření v ČR

Včelařství u nás je opravdu konzervativní záležitostí. Úly a úloha včelařů se velmi často dědí po generace a způsoby včelaření, které praktikovali naši předci, je tak stále aktuální, i když moderní trendy poukazují cestu již jiným směrem.

Historický vývoj tak prokazuje, že modernizační tendence včelaření a přechody na modernější druhy úlů a s nimi spojené způsoby chovatelství, jsou spíše otázkou jistého ekonomického tlaku. Pokud tedy českého včelaře nedonutí finance (potřeba vytáčet více medu za více peněz, aby uživil své včely) tak patrně již nic. Průzkumy jasně říkají, že méně než jedna třetina včelstev v ČR je chována v moderních nástavkových úlech. Zbývající dvě třetiny včelstev žijí převážně v typu budečák a kombinovaných úlech typu univerzál. Přičemž okolní svět funguje výhradně (zdroje říkají až 70-90 %) na nástavkové úly. Tradiční způsob ošetřování včelstev na našem území vychází z letitých zkušeností středoevropských včelařů, kteří pracovali se zadováky. Včelaření je tak založeno na metodě převěšování plodových plástů, které byly u nás zaváděny na počátku dvacátého století.

Průběh včelaření u nás a řešení jeho problémů

Jelikož nejvýznamnější podíl u nás mají budečáky a univerzály, budeme se věnovat právě jim:

Po doplnění zimních zásob se včelstvo zúží na prostor, který obsedají a uteplí. S příchodem jara se zúží ještě více – nasadí se podněcování. Při nástupu rozvoje se včelstvu postupně rozšíří prostor po jednotlivých plástech a mezistěnách. Poté přijde opakovaně několikrát za sebou převěšování zavíčkovaných plástů do medníku a včelaři také začínají nasazovat nejrůznější protirojová opatření. Blíží se doba na odběr medu. Jakmile včelstvo přejde vrchol svého rozvoje, začíná slábnout a ztrácí snůškovou aktivitu. To je doba, kdy včelaři odstraňují medník, a včelstvo začíná s doplňováním cukerných zásob do plodiště a včelař připraví včelstvo k zazimováni.

Ovšem tyto způsoby mají celou řadu rozporů s biologií včelstva. Nedovolují tak plně využít jeho potencionálních možností výnosu medu i jiných produktů. Je známo, že včelstvo opravdu velmi citlivě reaguje na prostor, takže zúžením prostoru v podletí včelař vyžene přebytečné včely ven z úlu. Přísun krmiva do plodiště způsobuje nedostatek volných buněk pro výchovu nových včel a také nezbývá místo pro zásoby pylu. Takže včelstvo jde do zimy v malé síle a je třeba ho uteplit.

Ale se zateplováním opatrně – přílišné zazimování podporuje rozvoj nosematózy a následně varroázy.

Přičemž je celkem jednoduché řešení. Pokud včelař přistoupí na tuto teorii, která budečáky a univerzály nestaví do příliš pozitivního světla, zjistí, že tyto úly potřebují podstatné úpravy. Nebo může začít s nástavkovými úly. Vždy ale také platí pravidlo, že úl není pro dosažení dobrých včelařských výsledků tím hlavním činitelem, ovšem je dost podstatným.