• Increase font size
  • Default font size
  • Decrease font size

Email Tisk PDF

Včela rodu Apis

Každý nás jistě již viděl včelu. Ví o ní, že nosí nektar z květů že nosí na zadních nožičkách pyl, že je pracovitá, přísloví říká, jsi pilný jak včelička, ale také ví, že včela má žihadlo. Když bodne, jako by se píchl rozpálenou jehlou. Po krátkém čase obyčejně mnohý „ztloustne" v místech, kde včela bodla. Včela na květu hledá nektar nebo pyl. Nektar je sladká šťáva kterou květy vylučují a včely vysávají. Pyl je prášek, který se uchytí na jemných chloupcích na těle včely. Nejlépe tuto skutečnost můžeme vidět na kvetoucí pampelišce.

Prostudujme nejdříve jednu jedinou včelu. Její tělo se skládá z hlavy hrudi a zadečku. Na hlavě můžeme rozeznat oči, tykadla, ale také ústa s kusadly. Budeme-li pozorně sledovat včelu květu, určitě uvidíme, jak vysouvá z úst sosáček a nasává nektar. Pozornému pozorovateli hlavy jistě neunikne ani ta skutečnost, že včela má dvě velké oči a tři další jednoduchá očka. Na hrudi si můžeme všimnout dvou párů křídel a tří párů nohou. Křídla jsou blanitá (proto patří včela mezi hmyz blanokřídlý), protkaná žilkami. Včela má křídla neustále napjatá. Pohyby křídel při letu včely jsou tak rychlé že není možné pouhým okem sledovat jednotlivé kmity. Letící včela spojí zadní křídlo s předními háčky ve sponě. Vytvoří ta souvislou trojúhelníkovou plochu. Po skončení letu a návratu křídel do normální polohy v klidu se háčky posunutím předního křídla přes zadní samy vypnou. Pohyb křídel na dolů ve tvaru osmičky zajišťují hrudní svaly. Nohy jsou umístěny na spodní části hrudníku a umožňují včele pohyb. Nohama také vykonává všechny práce jak pro sebe samu, tak i v úle nebo mimo něj při společném hospodaření celého včelstva. Včela má tři páry nohou. První pár směřuje šíkmo vpřed, druhý příčně na stranu od těla a třetí šikmo vzad.

Všimli jste si toho, že včela umí lézt i po skle okenní tabulky? Jistě. To jí umožňuje polštářek mezi drápky na posledním článku chodidla. Polštářek používá i ke zpětnému lezení z hlubokých květních trubek. Každá noha je složena z devíti chitinových částí, které do sebe částečné zasahují. První článek je kyčel, která spojuje další články nohy s hrudí. Druhý článek se nazývá příkyčlí, následuje stehno a holeň, k níž je připojeno pět článků chodidla. Poslednímu článku říkáme pata. Na něm jsou drápky a polštářky.

Nohy všech včelích jedinců v úle mají stejný počet článků, nohy dělnic jsou však nejpozoruhodnější. Jednotlivé části nohou ovládá včela svalstvem. Zadeček včely je stejně důležitou částí těla jako obě předcházející. Při prohlídce pouhým okem můžeme rozeznat pouze šest článků u včely matky, u trubce pak sedm. Články mají schopnost zasouvat se zčásti pod sebe a také tak se vysouvat. Články svou zadní částí kryjí přední část následujícího článku. V zadečku jsou uvnitř ukryty mnohé velmi důležité orgány včely. Je zde uložena většina vnitřních orgánů: část trávicího ústrojí i tzv. medný váček, vyměšovací ústrojí, pohlavní ústrojí, část cévní i nervové soustavy, vzdušnice i vzdušné vaky, jedový váček, ale také žihadlo.

Při návštěvě včelína pozorujte zepředu úlu některé včely, které stojí hlavou směrem do úlu a mají zadeček zdvižený. Mávají křídly a rozšiřují vůni svého domova do prostoru před úlem. To mezi články vypouštějí z vonné žlázy vůni, podle které se orientují ostatní včely. Až si otevřeme úl, uvidíme, jak některé včely na spodní straně zadečkových článků právě potí vosk, který jiné včely sbírají a zpracovávají, zjistíme, jak je všechno důmyslně řízeno a s pečlivostí vykonáváno. Začneme včelu skutečně obdivovat.

Anatomie Včely

Zařazení včel v živočišné říši: Kmen: členovci
Podkmen: vzdušnicovci
Třída: hmyz
Podtřída: křídlatí
Rád: blanokřídlí
Podřád: štíhlopasí
Nadčeleď včely
Čeleď: včelovití
Rod: včela {Apis)

Druh : včela medonosná (Apis mellifera mellifica L., čti Linné)

Včela medonosná (Apis mellifera = mellifica L.) je samostatný druh, který patří do rodu včela. Rod včela tvoří čtyři druhy. Jsou to: včela zlatá, včela květná, včela indická, včela medonosná. Včela medonosná je vývojově nejdokonalejší druh rodu včela. Je nejlépe přizpůsobena k opylování většiny hmyzomilných rostlin. Dává nejvyšší výnosy medu a nejlépe se hodí k chovu člověkem. V současné době se chová téměř na celé obyvatelné části zeměkoule. V jednotlivých oblastech pak hovoříme o rozchovu různých plemen. Mezi jednotlivými plemeny nejsou ostré hranice. Plemena se navzájem prolínají. K rozlišování jednotlivých čistých plemen slouží vnější znaky (délka nebo šířka jednotlivých částí těla, barva, ochlupení, žilnatina křídel aj.). Na vytváření plemen měly rozhodující vliv především klimatické podmínky.
 

V současné době je v ČR chována převážně včela kraňská (Apis mellifera camicá). Je to včela, která má rychlý jarní rozvoj, dobrý sběrací pud a orientační smysl. Dobře v našich podmínkách přezimuje. Hospodárně využívá zásoby. Rychle reaguje na změnu snůškových podmínek. Je mírná, klidná a nerozbíhavá z plástů. Nejznámější jsou kmeny Troiseck a Peschetz.

Včelstvo je samostatná biologická jednotka, která reaguje na různé podněty z vnějšku jako celek i jako jedinec. Ve včelstvu existuje dělba práce, která je řízena pudové. Včelstvo tvoří matka, různý počet dělnic, který je závislý na roční době, trubci, jejichž přítomnost ve včelstvu je rovněž ovlivňována roční dobou a snůškou, a v průběhu celého roku i plod (kromě měsíců listopad, prosinec). Matka a včely jsou samičky, trubci jsou samci.

Mezi matkou a včelou dělnicí jsou kromě rozdílů tělesných znaků také funkční rozdíly, i když vývojový základ - vajíčko - je stejný. K rozhodujícím změnám dochází v období vývoje. Vývoj včel je stejný jako u ostatního blanokřídlého hmyzu s proměnou dokonalou a má tato základní vývojová stadia: vajíčko, larva, předkukla, kukla a dospělý jedinec — imago.

Rozdíly mezi matkou a dělnicí jsou značné a podstatné. Vlivem životního prostředí, výživy, velikosti i tvaru buňky a způsobu ošetřování v lar-válním stadiu dochází k odlišnému vývoji. Dělnice a matky se liší nejen velikostí, hmotností, mohutností hrudníku, rozvojem vaječníků, ale i tvarem kusadel, nohou, žihadlového aparátu a také různým vývojem vnitřních orgánů.

Matka je nositelkou dědičných vlastnosti svých předchůdců. Je rozhodujícím činitelem při hodnocení kvality včelstva. Dědičnost tělesných znaků je velmi různorodá. Barevnost chitinu, délka sosáku, křídel, nohou a také šířka i délka jednotlivých zadečkových článků i další znaky jsou rozdílné nejen u dvou různých včel od jedné matky, ale i na jedné včele nejsou stejné na levé a pravé polovině těla.

Největší rozdíly jsou zjišťovány při měření tzv. loketního indexu, který je jedním ze základních znaků při určováni plemene včel. Loketní index je poměr dvou délek žilnatiny křídla a částí třetího loketního pole, vzniklých rozdělením nervem. Délka sosáku je jedním z určujících znaků různých plemen. Také ochlupení je u jednotlivých plemen různé. I počet háčků zadního křídla, které slouží ke spojení obou párů křídel za letu, je u jednotlivých plemen rozdílný.

Z užitkových vlastností včelstev bývá považován za hospodářsky nejvýznamnéjší medný užitek. Vliv dědičnosti však nesmí být u této vlastnosti přeceňován, dalšími faktory jsou: prostředí, počasí, ošetřování a vedení včelstev v průběhu sezóny, nemoci a nákazy apod. Vhodnější je určování užitkovosti podle období nástupu plodování, rychlosti rozvoje do síly a také podle délky života jednotlivých včel ve včelstvu. Nemalou úlohu má také schopnost rychlé přeorientace na snůšku v přírodě a také orientační schopnosti v prostoru.

Začínající včelaři by měli brát na vědomí v první řadě dědičnost doprovodných vlastností. Jde o mírnost včel, sezení na plástech, nerozbíhavost, dobrou reakci na mírné zadýmení, stavební pud, sběrací pud, ukládání a hospodaření se zásobami, tmelení, nerojivost a ještě některé další.

Tělo včely se skládá z hlavy, hrudi a zadečku. Je kryté chitinovým krunýřem. Chitinový krunýř je pevný a nazývá se vnější kostra včely. Chitin chrání vnitřní, měkké tělní orgány, zabezpečuje pevnost a stálý tvar jednotlivých částí těla včely.

Hlava včely má tvar zaobleného trojúhelníku. Je tvořena jednolitým chitinovaným krunýřem. Je sídlem většiny smyslových ústrojí. Na temeni hlavy jsou tři jednoduchá očka, po bocích hlavy pak dvě oči složené. Jednoduchá očka i složené oči jsou chráněné množstvím jemných chitinových chloupků. Složené oči jsou vytvořeny z velkého počtu šestibokých jednotlivých oček. Říkáme, že včely vidí mozaikoví tě, celkový obraz vznikne složením dílčích obrazců. Včela je velmi citlivá na rychlé pohyby při manipulaci ve včelstvech. U trubců jsou oči více vypouklé a poněkud větší. U matky dosahuje počet oček ve složeném oku kolem 4 000, u dělnice 4 500, u trubce až 9 500. Jednoduchými očky vidí včela na blízko, složenými pak pozoruje předmět v dáli.

Těsně nad čelním štítkem, který tvoří přední část hlavy, jsou na hlavě umístěna tykadla. Včelí tykadla jsou lomená. Skládají se z článků. Zadní článek je nejdelší, je označován jako násadec. Druhým článkem je prstenec, který spojuje násadec s bičíkem složeným u matky a dělnice z deseti článků tykadla, u trubce z jedenácti. Články tykadla jsou duté, proudí jimi krev a vedou jimi nervy a vzdušnice. V konečných článcích tykadel jsou umístěna smyslová ústrojí.

Součástí hlavy jsou ústní ústrojí. Jsou umístěna v dolní části hlavy. Patří k nim horní pysk, kusadla a sosák. Kusadla jsou rozdílná u matky, dělnice i trubce. Poprvé jsou použita vyvinutými jedinci při prokusování víčka buňky, v níž probíhal dosavadní vývoj. Trubci ani matky v dalším životě již kusadla nepoužívají. Zato u dělnic jsou kusadla využívána k mnoha pracovním úkonům, zvláště při zpracování vosku ke stavbě díla, při úpravě propolisu, při rozkousávání víček líhnoucím se dalším mladuškám, při vynášení drobných kousků měli, při čištění úlu, při vybíráni pylu z buněk, a také k soubojům s vetřelci pronikajícími do úlu.

Sosák je ve své stavbě také velmi složitý. Skládá se z mnoha článků. Je tvořen čelistmi a spodním pyskem. Slouží jako ústrojí lízavě savé. Délka sosáku včely kraňské je 6,4 až 6,8 mm.

Hlava je spojena úzkým hrdlem s hrudí.

Hruď včely je složena ze tří původních hrudních článků a z prvního zadečkového článku. Každý hrudní článek je tvořen částí hřbetní a částí břišní. Jsou spolu spojeny částí boční. Druhý a třetí hrudní článek nese dva páry křídel. Křídla jsou blanitá, pokrytá jemnými chloupky. Žilnatinu křídel tvoří vzdušnice, které současné slouží jako výztuž. Včela ovládá křídla hrudními létacími svaly.

Na hrudi mezi hřbetní a břišní částí článků jsou vkloubeny tři páry nohou. Jsou také článkované, jednotlivé články jsou spojeny klouby. Pohyb nohou ovládají svaly, které jsou přímo v kyčli, ve stehně a v holeni.

Pylové roušky vytváří včela prakticky za letu. Na květu pyl očesává přímo z prašníků. Na chloupcích celého těla jí ulpívají pylová zrna. Jakmile na sobě nahromadí větší množství pylu, vznese se do vzduchu a začne nabalovat roušku pylu. Všemi páry nohou si otírá celé tělo. Pylová zrna ulpí na kartáčcích. Tam včela pyl ovlhčí sosákem částí obsahu z medného váčku. Pak si jej podává z levé přední nohy na pravou střední a pak na levou zadní nohu do košíčku. Z pravé přední nohy na levou střední a opět na pravou zadní do košíčku. Tam jej hřebeny pat vyčesává na posunovače pylu. Přitisknutím tlačítka holené k posunovači jej vytlačí k vnější straně holeně a pomocí druhého páru nohou vytváří v košíčku pylovou roušku. Tuto činnost provádí opakované tak dlouho, dokud nemá dostatečně velký náklad anebo dokud jí stačí obsah medného váčku na práci, kterou musí vykonat. S rouškami přiletí do úlu a pomocí trnů druhého páru nohou vypíchne roušky do buňky. O další uložení pylu v buňce se přičiní jiné včely. Létavka se nasaje medu a vrací se opět ke květům a znovu opakuje stejnou činnost.

Nohy a křídla včele slouží jako pohybové ústrojí. Nohy používá k překonávání malých vzdáleností, v úle, na česné úlu, na květu. Křídla pak k překonávání větších až velkých vzdáleností v přírodě. Včela dělnice je schopna létat za snůškou až 4 km, ba i více. Při letu dosahuje rychlosti až 20 km za hodinu. Umí využívat také síly větru.

Hruď včely je ve své zadní části spojena stopečkou se zadečkem. Zadeček je schopen zvětšovat se do všech stran podle potřeby včely. Jeho zvětšování má však také určité hranice. Články zadečku jsou také chitinové. Každý článek se skládá z hřbetní a z břišní části. Jednotlivé články spojuje jemná membrána. Smršťování a roztahování zadečku je ovládáno svaly.

Na zadečku je umístěno také sedm z deseti párů vzdušnicových otvorů (ostatní jsou na hrudi). Jak včela dýchá, můžeme pozorovat i pouhým okem před jejím vzlétnutím.

Na spodní straně zadečku můžeme pozorovat zvláště upravené plošky na třetím až šestém článku. Jsou to tzv. vosková zrcadélka. Chitinová stěna je hustě proděravěna vyústěním voskotvorných žláz, které jsou umístěny uvnitř zadečku. Na zrcadélkách pak tuhnou jemně průsvitné šupiny vosku, které jiné včely hnětením kusadly zpracovávají na vosk. Na vytvoření 1 gramu vosku je potřeba 500 až 1 000 voskových šupinek. Jestliže je v prostoru úlu vhodné místo ke stavbě voskového díla, pak včely z těchto šupinek stavějí. Pokud prostor pro stavbu není, včely se voskových šupinek zbavují. Ty padají na dno a jiné včely je jako nečistoty vynášejí mimo úl. Je chyba, když včelař neumí využít stavebního pudu včel.

Větší část trávicího ústrojí je rovněž ukryta v zadečku. Trávicí ústrojí se skládá ze tří částí: přední, střední (žaludek) a zadní. Vstup do trávicího ústrojí tvoří ústa, hltan a jícen, který se v zadečku rozšiřuje v medný váček. Již cestou těmito ústrojími přidává včela ke sladké šťávě z nektaru nebo medovice výměšky hltanových žláz a šťáva se pomalu začíná přetvářet v med. V medném váčku mladé včely také tvoří krmnou kasičku z pylu, medu a výměšku hltanových žláz. Vyvrhují ji zpět do úst a krmí jí starší larvy.

Průchod z medného váčku do žaludku tvoří česlo. To zabraňuje vracení se potravy ze žaludku zpět do medného váčku. Česlo může také dokonale uzavřít průchod z medného váčku do žaludku. To tehdy, když včela přinese nektar a předává jej dalším včelám ke zpracování.

Žaludek pak zpracovává jen tu potravu, kterou včela propustí česlem. Stěna žaludku se skládá z několika vrstev. Nejdůležitější částí je část vnitřní, která mnohými buňkami zvětšuje povrch stěny žaludku. Tyto buňky tvoří žaludeční výstelku (epitel). Vylučují trávicí enzymy a také vstřebávají strávené živiny. Nestrávené zbytky odcházejí do tenkého střeva a odtud do konečníku — výkalového vaku. Výkalový vak má schopnost silné se rozšířit. Je schopen pojmout obsah, který svou hmotností přesahuje polovinu hmotnosti těla dělnice. Tento jev můžeme pozorovat u včel, které přežily dlouhé období zimy. Nestrávené zbytky pak odcházejí análním otvorem, který je poslední částí trávicího ústrojí. Zdravá včela kálí za letu. Někdy se však setkáme s výkaly také na česně nebo na stěnách úlu. Kálení včel v úle signalizuje včelaři výjimečný stav ve včelstvu, zpravidla nemoc.

S trávicím ústrojím těsně souvisí vyměšovací ústrojí (obdobné jako ledviny u obratlovců) — tzv. Malpighiovy trubice.

Žlázová soustava včely je rovněž složitá. Zjednodušeně se zmíníme jen o některých žlázách. Je třeba si uvědomit, že u dělnic jsou vyvinuté jinak než u matky, popřípadě nedostatečné vyvinuté nebo zcela chybějí. Stejná situace je také u trubců.

Hltanové žlázy mají pouze dělnice. V nich vytvářejí mateří kasičku, krmí ji vylíhnuté larvy do stáří tří dnů, larvy matek až do zavíčkování a matky po celý život. Hltanové žlázy jsou uloženy v hlavě. Hltanové žlázy starším včelám zapřahují — přestávají vylučovat kašičku, ale za mimořádných okolností jsou schopny ji zase tvořit. Bývá to v období, kdy včelstvo ztratí mladušky. Na činnost těchto žláz má vliv i roční období. U starších dělnic se pak místo mateří kašičky vytvářejí enzymy, které pomáhají při tvorbě medu.

Kusadlové žlázy mají dělnice a matka. Jsou rovněž umístěny v hlavě. Váčky kusadlové žlázy vyúsťují u kusadel. Zvlášť důležitou úlohu pro život včelstva má kusadlová žláza matky. Tvoří se v ní mateří látka, kterou včely přijímají a vzájemné si ji předávají. Tato látka ve včelstvu koluje a je na ní závislá činnost včelstva v průběhu celého roku nebo několika let.

Pyskovou žlázu mají dělnice, matka i trubci. Výměškem této žlázy si mohou včely ovlhčovat jazýček a také rozmáčet tuhou potravu. Usnadňuje jim přijímání tužší potravy (všimneme si na krmítku s kostkovým cukrem).

Vonná žláza je umístěna na posledním článku zadečku. Lze ji vidět jako světlý úzký pásek, když včela na česně v určitých situacích rozšiřuje do okolí vůni včelstva. Nazývá se Nassanova žláza.

Velmi důležitou úlohu v životě včely i včelstva má jedová žláza a celý žihadlový aparát. Jedovou žlázu mají dělnice dobře vyvinutou od desátého dne stáří. Včelí jed se hromadí v jedovém váčku. Nejvíce jedu mívají dělnice po nadměrné konzumaci pylu — bílkovin a v období třetího týdne života. Žihadlo v činnosti, tedy po zabodnutí, nasává jed z jedového váčku a postupné jej vstřikuje do mista vpichu.

Žihadlo dělnice je umístěno na konci zadečku a vysouvá se mezi análním a poševním otvorem. Skládá se z pevných chitinizovaných částí spojených klouby nebo blankami. Dvě žihadlové štětinky se pohybují po žihadlovém žlábku, který má ostrý hrot. Žihadlové štětinky dělnic mají vratizoubky v počtu 10 až 12, matky jen 3. Vratizoubky způsobují posouvání žihadla do větší hloubky. Dělnice nemůže žihadlo vytáhnout z měkké podložky a vytrhává si žihadlo i s jedovým váčkem. Včela po bodnutí za krátký čas hyne. Bodnutí včelou je účinnější než bodnutí vosou. Žihadlo slouží vždy jen k obraně úlu nebo včelstva před nepřítelem. V soubojích mezi hmyzem však používání žihadla nevede k úhynu včely, poněvadž chitin praská a včela může žihadlo vytáhnout. Bodnutý hmyz však na následky působení vpíchnutého jedu hyne. Včelař může opatrným jednáním a manipulací ve včelstvech ušetřit život mnoha dělnicím a sám sebe ochránit před zbytečným bodáním.

Včelí matka používá žihadlový aparát k souboji s matkami, jinak používá žihadlo jako kladélko ke kladení vajíček. Trubec žihadlo nemá.
 

Zvláštní pozornost zaslouží dýchací ústrojí včely. Na zadečku má včela sedm vzdušnicových otvorů. Dýchací ústrojí včel je tedy vzdušnicové. Vzdušnice jsou trubice větvící se do tenčích a tenčích trubiček. Další součástí dýchacího ústrojí jsou vzdušné vaky, ve které se rozšiřují některé vzdušnice. Vzdušnicové otvory jsou rozevírány a uzavírány průduchy. Takových průduchů má včela 10 párů. První pár hrudních průduchů je největší. Je umístěn po stranách hrudi těsně pod vkloubením prvního páru křídel. Právě první pár hrudních průduchů je nutné se naučit preparovat. Včela vdechuje vzduch všemi průduchy těla, ale vydechuje jej jen třemi páry hrudních průduchů.

Krevní oběh včely je neuzavřený. Krevní tekutina se nazývá he-molymfa. Je bělavé, slabě nahnědlé barvy. Je rozptýlena téměř po celém těle volné. Protéká srdcem a hlavní cévou a vylévá se do tělních dutin. Roznáší po těle výživné látky. Odnáší nepotřebné látky směrem k vyměšovacímu ústrojí. Hemolymfa tvoří asi čtvrtinu hmotnosti včely. Srdce včely se nachází ve hřbetní části pátého až prvního článku zadečku těsně pod chitinovým krunýřem. Má 5 komor s chlopněmi a otvory. Každá komora nasává krev a tlačí ji do hlavní cévy. Hlavní cévou je vedena až do hlavy k mozku, kde se vylévá. Rozptýlena proudí tělem včely k zadečku. Je vyčištěna Malpighiovými žlázami a nasycena živinami při proudění kolem žaludku. Pak je opět komorami srdce nasávána. Setrvačnost pohybu udržuje krev v trvalém proudění v celém těle.

Nervová soustava usměrňuje činnost všech tělních orgánů. Umožňuje také reagovat na podráždění zvenčí i zevnitř těla. Základní jednotkou nervové soustavy je nervová buňka. K nervovým buňkám patří: smyslové buňky, nervové tkanivo a pohybové buňky.

Smyslové buňky přijímají vzruchy a vedou je až k ústřední nervové soustavě. Základem je senzilium, které je tvořeno jednou nebo více buňkami. Většina smyslových orgánů je umístěna na povrchu těla včely (ústrojí čichu, chuti, hmatu aj.). Jsou na tykadlech, na sosáku a na nohou, ale také roztroušeny po celém těle.

U včely hovoříme o dvou nervových ústředích. Jedno je umístěno v hlavě - mozek, druhé je umístěno v hrudi a zadečku. V hrudi jsou dvě uzliny a v zadečku je pět uzlin. Vzájemné jsou propojeny nervovým provazcem. Mozek včely tvoří dvě části, které jsou kryty složenýma očima. Mozkem ovládá včela nervstvo ponejvíce na hlavě, ale i na celém těle. Hrudní uzliny ovládají převážně hrudní svaly pohybového ústrojí, zadečkové uzliny ovládají činnost trávicího ústrojí, dýchacího ústrojí a pohlavních orgánů. Mozek včely je nejvyvinutější a také nejsložitější. Nejmenší mozek má včelí matka.

Přesto, že hovoříme o mozku včely a jejím nervstvu, včely nemají schopnost přemýšlet. Jejich jednání je pudové, instinktivní. Včelař umí využívat jejich schopnosti a pudů. Můžeme se zmínit o pudu stavebním, rozmnožovacím, shromažďovacím, obranném, čistoty, pospolitosti, sebezáchovy a dalších.

V zadečku je ukryto také další ústrojí, které zajišťuje život včelstva. Je to ústroji pohlavní. Je dokonale vyvinuto u matky a u trubce, u dělnic je nevyvinuté.

Pohlavní ústrojí matky zaujímá většinu objemu zadečku. Základní částí jsou dva vaječníky. Jsou složeny až ze 200 vaječníkových rourek. Ve vaječníkových rourkách se vyvíjejí vajíčka. Velikost vaječníků se mění podle roční doby, podle výživy a podle situace ve včelstvu. Rozhodující je péče dělnic o matku a množství potravy, kterou jí včely připraví. Ve vaječníkových rourkách se vyvíjí vajíčko, postupuje přes kalich do vejcovodu a pak do pochvy, kde se oplodní spermiemi ze semenného váčku trubce, a pak matka vajíčko kladélkem položí do buňky.

Vajíčko je barvy bílé, tyčinkovitého tvaru, téměř 2 mm dlouhé a 0,4 mm široké. Na povrchu je chráněno blankou. Uvnitř vajíčka je výživný žloutek, zárodečná plazma a jádro. Když do vajíčka při kladení vniknou spermie, vylíhne se z vajíčka larva dělnice nebo matky. Pokud spermie přes mikropyle (malý otvor v rozšířené části vajíčka) neproniknou, vyvine se larva trubce.

Pohlavní ústrojí dělnic je zakrnělé. Vyvine se jen za určitých okolností. Dělnice jsou pak také schopny klást vajíčka, ze kterých se však líhnou jen trubci. Pohlavní ústrojí trubce je také uloženo v zadečku. Vlastní pohlavní žlázy jsou varlata, ve kterých se vytvářejí zárodečné semenné buňky. Spermie jsou uloženy v chámojemu. Odtud jsou přiváděny do chámometu a na něj navazuje vlastní kopulační orgán. Při spáření se kopulační orgán vychlípí a trubec po splnění poslání hyne.

Jak je ze stručného seznámení se stavbou těla včely patrné, je tělo včelích jedinců - dělnice, matky, trubce - velmi složité a přizpůsobené způsobu života.

Včelí larva se vyvine z vajíčka položeného matkou do buňky. Po třech dnech vývoje ve vajíčku pukne blanka, kterou je vajíčko kryto, a na dně buňky místo vajíčka leží larva. Vývoj ve vajíčku probíhal tři dny za předpokladu, že ve včelstvu byla dodržena teplota potřebná k vývoji. Je-li vajíčko podchlazeno, trvá zárodečný vývoj i delší dobu. Ve vajíčku, které je vlastně v počátku jedinou buňkou, probíhá dělení buněk v mnohobuněčný zárodek. V průběhu zárodečného vývoje byl spotřebován žloutek a embryo (zárodek) dospělo v larvu.

Larva tvoří první stadium pozárodečného vývoje. Včelí larva je beznohá, bezkřídlá, nemá oči. Podobá se červu. Tělo je kryto jemnou chitinovou pokožkou a je rozčleněno na hlavu a 13 tělních článků.

Před vylíhnutím larvy dají včely k vajíčku kapičku krmné šťávy, která je produktem hltanových žláz. Pokud by se vylíhlo vajíčko bez přidání krmné šťávy, larva hyne. Je-li této šťávy dostatek, až larva téměř plave, pak je předpoklad dobrého vývoje larvy. Krmná šťáva je čirá, na světle se lesknoucí malá kapénka na dně buňky. Vylíhlá larva není pouhým okem téměř pozorovatelná.

V dalším vývoji larvu živí dělnice kojičky. Larva je stočena v mírný oblouček. Po vylíhnutí dosahuje délky 1,3 až 1,6 mm, jeden den stará již dosahuje dvojnásobné délky. Tělíčko larvy ztrácí průhlednost. Dva dny stará larva dosahuje délky až 7 mm, tvoří již rohlíček na dně buňky. Je stále krmena výměškem hltanových žláz.

Třídenní larva je již stočena na dně buňky do kruhu. Bílou perleťovou barvu způsobuje množství tuku v těle larvy. Hmotnost i velikost larvy značně vzrůstají. Po pěti dnech, kdy larva přestává přijímat potravu, včely uzavírají buňky víčkem. Víčko zhotovují z vosku. Používají nejčastěji vosk, který okusují z okraje jiných buněk. Během larválního vývoje dochází ke svlékání pokožky. Čtyřikrát se svléká larva v jednodenních intervalech v době růstu před zavíčkováním, k pátému svlékání dochází, když se nymfa přeměňuje v kuklu. Kukla také ještě svléká košilku, a to tehdy, když se již mění v hotovou mladou včelu. Vývoj dělnice trvá za dodržení stálé teploty v úle kolem 35 °C 21 dnů. Vývoj matky je kratší, trvá 16 dnů, a vývoj trubce trvá 24 dnů. Spolu s teplotou rozhoduje o délce vývoje výživa larev.

Současně s růstem larvy se vyvíjejí také všechny orgány, s nimiž jsme se seznámili u dospělého jedince. Již ve stadiu larvy je znatelná hlava s čelním štítkem, po jehož stranách jsou již základy budoucích tykadel. Ústní ústrojí je začátkem celého trávicího ústrojí larvy. U larvy je nejmohutnější střední část trávicího ústrojí - žaludek. Přední a zadní část jsou odděleny jen chlopní, která zabraňuje vraceni se natrávené potravy. Larva poprvé kálí, až když přestane přijímat potravu.

Dýchací soustava larvy začíná deseti páry průduchů, které jsou kryty chloupky. Na ně navazuje síť vzdušnic, které zásobují kyslíkem všechny tělní buňky. Krevní oběh larvy zajišťuje srdce, hned od počátku dělené na 12 komor. Každá srdeční komora je schopna otvory nasávat krev z těla larvy. V blízkosti mozku se volné rozlévá do všech tělních orgánů. Nervová soustava je tvořena nadjícnovou a podjícnovou uzlinou a 11 uzlinami v tělních článcích. Uzliny jsou vzájemně propojeny výběžky nervových buněk.

Značně je vyvinuto tukové tělísko, které je zásobárnou živin pro vývoj larvy v období, kdy přestane přijímat potravu, tedy od šestého dne vývoje larvy přes čtyři dny vývoje nymfy, pět dnů vývoje kukly a tři dny vývoje imaga dělnice.

Ze žláz má larva nejvíce vyvinuté žlázy pyskové. Vývod je na spodním pysku, uloženy jsou v prostoru pod žaludkem. Výměšek této žlázy na vzduchu tuhne v jemné vlákénko, které slouží larvě k tvorbě zámotku - kokonu - sedmý den jejího stáří, v prvním dni po zavíčkování.

V tomto období se larva z rohlíčkového tvaru vzpřimuje hlavičkou k víčku buňky a lze již rozeznat oči. V dalším vývoji se nymfa zkracuje, začínají se jí zasunovat zadečkové články teleskopicky pod sebe. Po pátém svléknutí larvální kožky je již znatelná hlava, hruď a dva přední páry nohou. Ve druhém dni vývoje kukly jsou již hotova také křídla. Při vývoji v podchlazeném prostoru se však křídla nevyvinou. Zůstanou jen pahýlky. Takové včely pak dělnice z úlu odstraní. Po pěti dnech vývoje kukly nastává poslední svlékání. Vývoj stále pokračuje a až třetí den po posledním svlékání se začíná mladuška prokusovat víčkem buňky. Starší včely jí pomáhají prokusovat víčko. Vylíhlá včela má světlejší barvu než starší družky, je husté obrvena světlými chloupky a pohybuje se ještě malátně. Je schopna přijímat potravu a již vykonává první práce v úle - čištění buněk.

Vývoj matky probíhá podobně, jen s určitými rozdíly. Oplozené vajíčko se také líhne za tři dny. Matka ho však položí do buňky žaludovitého tvaru. Po vylíhnutí leží larva na dně buňky, v misce matečníku. Je živena výměškem hltanových žláz mladušek dělnic. V mateří kašičce plave. Již za pět dní přestává přijímat potravu, dělnice larvu víčkují. Ve stavu nymfy je jen dva dny. Za tuto dobu upředla zámotek a upadne do stavu strnulosti. Svléká popáté košilku, začíná článkování těla a mění se v kuklu. Pátý den od vývoje v kukle se svléká naposledy. Napínají se jí křídla a mění se v životaschopnou samostatnou matku. Šestnáctý den od položení vajíčka prokousává špičku matečníku, odkusuje víčko a opouští matečník. Její první činností je vyhledávání vhodné potravy a řádné nasycení. Vývoj larvy včelí matky. Vývoj trubce je poněkud delší. Trvá od položení vajíčka plných 24 až 25 dnů. Z vajíčka se líhne opět po třech dnech larva, včely ji zavíčkují až sedmý den. Ve stadiu nymfy se vyvíjí až šest dnů, pak se zakuklí a vývoj probíhá dalších deset dnů.

Všichni včelí jedinci mají své zvláštnosti ve vývoji a mají své poslání v životě celého včelstva. Na základě teoretických znalostí o vývoji včel a poznání funkcí jejich orgánů je včelař schopen pomoci rozvoji včelstev do síly ve vhodném období, pomoci včelstvu v období nedostatku a mimořádných situací a využít jeho schopností.

Článek je převzat z knihy: Začínáme včelařit, Libor Harnousek