Rojení včel

Stává se však, že se včelstva přes veškerou péči přece jen vyrojí. Není divu. Rojení je totiž přirozeným způsobem rozmnožování včelstev. I když to není nejvhodnější způsob, přece dodnes mnozí včelaři takto udržují své početní stavy včelstev. Některá včelstva si dokonce dodnes uchovala tuto vlastnost jako základní vlastnost dědičnou. To však není žádoucí a moderní, včelař již nemá zájem na získávání rojů. Navíc, roj může přenášet i nakažlivé nemoci a zvláště usazení roje neznámého původu je nebezpečné. Navíc platné předpisy pro veterinární péči v chovu včel přikazují zalétlé roje neznámého původu a divoce žijící včely utratit. Přesto, že včelař nemá zájem o roj, může se stát, že přehlédnutím matečníků zaviní rojení včelstva. Roj na sebe upozorní zvláštním, jemu vlastním způsobem.

Již vpředvečer vylétnutí roje může pozorné ucho včelaře slyšet podezřelé zvuky ozývající se z úlu. To stará matka rozkmitáním křídel vydává typický zvuk, jímž oznamuje svou přítomnost v úle sokyni. Ta je zatím ještě ukryta v matečníků, ale již také ohlašuje svou přítomnost a připravenost k boji. V přírodě se často můžeme setkat s podobným jevem, například u kosů, srnců a jelenů, kteří oznamují jiným vetřelcům, že jsou schopni ostrým bojem na život a na smrt bránit jejich vstupu. Při soubojích vždycky slabší ustoupí silnějšímu.

V následující den pak ještě v dopoledních hodinách, pokud to počasí dovolí, vyletují plným proudem z česna tisíce dělnic, stovky trubců a stará matka. Pokud je počasí nepříznivé, může dojít k výletu až druhý nebo třetí den. Když však počasí neumožní vylétnutí roje, zpravidla dochází k souboji matky s dcerou - mladou neoplodněnou matkou. Vzájemně se snaží zahubit. Stačí jedna dobře mířená rána do prostoru vkloubení kořene křídla v hrudníku a zasažená odpůrkyně končí svůj život na dně úlu. Včely pak její mrtvolku uklidí z úlu a vynesou do přírody.

Mladá matka vyhledává matečníky na plástech a kladélkem usmrcuje ještě nevylíhlé ostatní matky. Opět stačí jediný vpich přes stěnu u kořene matečníku do zadečku dosud nevylíhlého imaga matky. Včely pak vykousáním matečníku a vynesením mrtvol budoucích matek dokončí dílo zkázy.

Pokud však první vylíhlé matce včely nedovolí usmrtit jiné matky v matečnících nebo pokud se stačila současně vylíhnout jiná, dochází také k soubojům se stejným koncem. Výjimečně se však stává, že po prvoroji vyletí i poroje. Ty jsou již s mladými matkami, které se nestačily v souboji utkat. Poroje vyletují z úlu v odpoledních hodinách rovněž při vhodném počasí.

Rojící se včely před opuštěním úlu načerpají zásoby medu na cestu. (Jeden kg včel v úle čítá kolem 10 000 včel, 1 kg rojících se včel má jen 6 000 jedinců.) Typickým zvukem křídel oznamují širokému okolí svůj krouživý let kolem dosavadního stanoviště. Po několika minutách, jejichž počet ovlivňuje stáří matky, se včely zpravidla usazují na větev blízkého stromu. Vytvářejí pro včely typický hrozen. Na tomto místě se mohou včely zdržet do té doby, než včely ubytovatelky zjistí možnost usazení roje v přírodě, ve volném úle, v dutině stromu, v prostoru stěn domu a kdekoliv jinde. Hovoříme pak o včelstvu zalétlém.

Pokud včelař ví o roji, že vylétl a usazuje se, může roj odborně sejmout do rojáku a později usadit do připraveného úlu. Do rojáku umístí zpravidla starou prázdnou souš. Na ni sklepne visící hrozen a rojáček zavěsí na původní místo hroznu. Včely se slétnou do rojáku. Po uklidnění letu včel odnese včelař roják s veškerým obsahem do sklepa nebo jiné chladné místnosti. Navečer pak roj usadí do předem připraveného úlu. Prostor budoucího plodiště vystrojí mezistěnami. Na 1 kg hmotnosti roje se počítají 4 me-zistěny. Souš z rojáku umístí doprostřed mezistěn i se včelami. Ostatní včely včelař vysype přímo do úlu anebo na náběh umístěný před česnem úlu. Včely se houfně stěhují do nového příbytku. Větráním rozšiřují vůni svého včelstva do prostoru, aby se zalétlé včely mohly orientovat a slétnout se do nového příbytku. Včely se na novém stanovišti ponechají v klidu, aby mohly řádně zužitkovat zásoby, které si přinesly z původního úlu. Některé uloží do souše, jiné zásoby zužitkují na výrobu vosku, spojenou s výstavbou nového díla na mezistěnách. Až po 24 hodinách klidu může včelař včelstvo podnítit roztokem vody a cukru (poměr 1 : 1) k intenzivnější činnosti ve stavbě. Pokud je snůška, podněcování se jeví jako neúčelné. V období bez snůšky je velice nutné a prospěšné.

Poroje mají nevýhodu podstatně menší hmotnosti, jejich výhodou však jsou mladé matky. Teprve po usazení poroje vyletují matky na snubní výlet. Kontrola usazených rojů je nutná nejdříve po jednom týdnu. V prvorojích se starými matkami dochází ještě v závěru sezóny k tichým výměnám matky.

Tichá výměna matky proběhne zpravidla nepozorovaně, včelař mnohdy zjistí, že stará značená matka v úle není, vývoj včelstva však probíhá ke spokojenosti včelaře. Včelstvo při tiché výměně chová zpravidla jen jeden matečník. Starou matku včely likvidují až tehdy, když se mladá matka rozkladla. Není vzácným jevem, že při tichých výměnách kladou v úle obě matky. Stará v zadní části plodiště, mladá v přední části. Matky z tichých výměn bývají velmi kvalitní. Nevýhodou tiché výměny však je, že k ní může dojít v dobu nevhodnou pro oplození mladé matky; zpravidla až po zakrmení včel na zimu, někdy již brzy v předjaří. Takové včelstvo je odsouzeno k zániku, poněvadž neoplozená matka je schopna klást jen neoplozená vajíčka a ve včelstvu se líhnou jen trubci. Hovoříme o trubcokladé matce (ne o trubčici).

Ve včelařské mluvě se můžeme doslechnout také o panenském roji. Je to rčení pro roj, který se stihl během jedné sezóny dvakrát zrojit. Lze usuzovat, že základní dědičnou vlastností matky je rozmnožovací pud. Tato vlastnost není žádoucí, poněvadž takováto včelstva nepřinesou mnohdy jiný užitek než opylovací činnost a množství rojů. Roji lze také jednoduchým způsobem a vcelku bez rizika vyměnit jeho matku za matku hodnotnější. Rojivá včelstva se zpravidla zrojí i v příštím roce a včelaři přidají jen starosti.

Článek je převzat z knihy: Začínáme včelařit, Libor Harnousek