Včelstvo

Jestliže jsme si důkladně prohlédli včelu na květu, na nástěnném obraze nebo v učebnici, pojďme se podívat za ní, kam letí z květu. S nákladem letí do svého příbytku, který se nazývá úl. Žije v ném mnoho tisíc včel, několik stovek trubců a obvykle jen jedna včelí matka. Je to celek, kterému se také v hovorové řeči říká včelí rodina.

Mezi jednotlivými včelami, trubci a matkou je vzájemný vztah. Včelstvo žije ve shodě, všechny včely vykonávají všechny práce, které jsou v úle třeba. Žádná včela nedokončí celou práci sama, na všech se podílí mnoho včel. Nejsou to tvorové myslící, jednají pudově. Jen díky těmto schopnostem mohou žít na Zemi. Předpokládá se, že dnešní podobu má včela, a tedy i včelstvo, jíž více než 15 miliónů let. Do té doby probíhaly v jejím životě mnohé změny. Tato doba se odhaduje na 80 miliónů let. A ještě dříve probíhal vývoj hmyzu, tedy i včel. Tato doba se dá odhadovat na 200 miliónů let. Vývoj včel je tedy starší než lidstvo. Člověk začal včelařit tehdy, když poznal včelí produkty - med a vosk.

Včely dělnice vykonávají v úle všechny práce. Líhnou se z oplozených vajíček, která položila matka na dno buňky. Po třech dnech obal živé hmoty ve vajíčku pukne a vylíhne se larvička. Mladé včely v úle začnou larvičku živit kašičkou. Po šesti dnech se larva zakuklí. Včely kuklu uzavřou v buňce - buňku zavíčkují. V zavíčkované buňce však pokračuje další vývoj včely. Po dvanácti dnech přeměna končí a z buňky se prokouše mladá včela do prostoru mezi plásty. Celkem trvá vývoj 21 dnů. Nejmladším včelám se říká mladušky. Jsou zpočátku ještě málo pohyblivé, nemotorné, hned však začínají pracovat a pomalu dospívají. Vykonávají mnoho práce. Čistí buňky, krmí otevřený plod, tedy nejmladší larvičky, později krmi starší larvy. Říkáme jim včely kojičky. Vykonávají i další práce: dusají hlavičkami v buňkách pyl, který přinesly létavky, zpracovávají nektar na med, potí voskové šupinky na stavbu díla, stavějí nové buňky, udržují teplotu v úle, zahřívají plod, větrají a také hlídají česno - vchod do úlu. Jejich činnost je řízena potřebami včelstva. Je založena na instinktivní činnosti jednotlivých včel nebo celých skupin včel.

Pracovním nástrojem jsou nejčastěji kusadla. Pomocí nich se mladuška líhne, prokouše víčko buňky, používá je k čištění buněk, při čištění dna úlu, při vynášení zbytků z úlů, při stavění plástů, ale také při obrané česna úlu proti vetřelcům. Když mladuška dospěje, stává se létavkou. Pak přináší do úlu nektar, pyl, vodu, propolis.

Z neoplozených vajíček se líhnou trubci. Jejich vývoj od vajíčka po dospělého jedince je o tři dny delší než u včely.
V prvních dnech je včely i krmí. Po osmém dnu života létají z úlů na prolety. V úle ani mimo úl nepracují. Jejich jediným posláním je oplodnit mladé matky. V každém včelstvu jsou trubci v malém počtu v letních měsících známkou dobrého stavu. Jakmile však není přínos sladiny do úlu, včely je vyhladoví a vyženou z úlu. Bývá tomu tak zpravidla na konci vče-lařské sezóny, v podletí.

Matka je nejcennějším jedincem včelího společenství. Je nejdůležitější a nepostradatelnou částí každého včelstva. Liší se od včel již na pohled svou velikostí. Je delší než včela, má mohutnější hrudníček. Je to oplozená samička, která klade vajíčka, z nichž se líhnou včely nebo trubci. Množství vajíček kladených matkou kolísá od několika desítek do několika stovek. Záleží na ročním období, na výživě matky, na krmen a dalších okolnostech. Ve včelstvu žije zpravidla jen jediná matka. Jsou výjimky, kdy na krátký čas mohou žít v jednom včelstvu i dvě nebo více matek. Kdy taková situace ve včelstvu může nastat, si povíme později.

Kromě kladení vajíček nevykonává matka žádné jiné práce. Z toho důvodu nemá vyvinuty na svém těle ty pracovní orgány, které mají včely. Její zadeček je ve srovnání se zadečkem včely podstatně delší. To z důvodu, že má v zadečku mohutné vaječníky, v nichž se vyvíjejí vajíčka.

Včelí matka se neživí sama. Pečují o ni mladé včely, kterým říkáme mladušky. Ty kolem ní tvoří doprovod. Krmí matku kasičkou, čistí ji, olizují a neustále od ní přijímají zvláštní látku, kterou pak předávají dalším včelám v úle. Tato látka vytvářená v kusadlové žláze matky, koluje ve včelstvu a spojuje všechny členy včelí rodiny v jeden celek.

Také matka se vylíhne ze stejného vajíčka jako včela, tedy z oplozeného. Přesto pro začínajícího včelaře není snadné pozorovat vývoj matky. Ten probíhá ve zvláštních buňkách kterým říkáme matečníky. Na rozdíl od buněk dělničích a trubčích mají jiný tvar. Jejich základem je miska připomínající tu, z níž vypadl zralý žalud dubu. Misky najdeme nejastěji na okrajích včelího díla. Do nich položí matka vajíčko a za tři dny se vylíhne larvička. Včely ji krmí výživnější kašičkou než larvy včel nebo trubců. Proto vývoj matky netrvá tak dlouho. Včely plní misku tak rychle, že larva na kašičce plave. Larva již za pět dnů svou počáteční hmotnost zvýší až dvaapůltisíckrát. Šestý den včely přestanou larvu krmit a matečník zavíčkují. Sedmý den se z larvy stává předkukla a pokračuje ve vývoji. Třináctý den se přemění v kuklu a po dalších třech dnech se líhne matka. Kusadly si prokouše dostatečné velký otvor ve špičce matečniku. Víčko odpadne a uvolní matce cestu do prostoru úlu. Vylíhlou matku hned nakrmí mladé včely anebo se sama nasaje medu. Je velmi vyhladovělá a vysílená prací při prokusování matečniku. Včely této nové matce nevěnují téměř žádnou pozornost. Ona zatím vyhledává další matečníky v úle, aby je mohla zničit. Nevylíhlé matky usmrcuje žihadlem. To jí později slouží jako kladélko. Pokud se v přibližné stejné době vylíhly dvě matky, nastane mezi nimi boj. Trvá do zabití jedné z nich. Mrtvé matky z matečniku vynesou včely z úlu.

Vraťme se však k mladé matce. Po třech až pěti dnech po vylíhnutí vyletuje z úlu na první orientační prolet. Později poletí na snubní lety. Na některém výletu bude oplodněna trubci a po pěti i více dnech začne klást vajíčka.

O dospělou matku se včely svědomité starají. Matka začíná ve včelstvu klást brzy po oplození, často klade až do konce října. První vajíčka opět klade již v období zimního chomáče brzy po zimním slunovratu, tedy kolem 1. ledna. Počet vajíček je velmi malý, ale s nastupujícím jarem se výkon v kladení zvyšuje, vrcholí v červnu a po letním slunovratu opět klesá.

Včelí matka se může dožít čtyř i pěti let. Včelaři však záměrně po dvou letech mění staré matky za mladé, které jsou výkonnější. Včelaři nečekají, až včely samy začnou vychovávat matky. Záměrně chovají potomky ušlechtilých matek a těmi nahrazují málo výkonné matky. Čím je matka starší, tím je méně plodná.
Protože na matce závisí život včelstva, včely ji instinktivně chrání a pečují o ni. Při ztrátě matky se i bez zásahu včelaře snaží vychovat novou matku. Objevují se náhradní matečníky všude tam, kde je ještě nezavíčkovaný plod.

Včelstvo je tedy společenství jednotlivých včel, trubců a matky. Vztah matky k ostatním matkám je vždy nepřátelský. Zpravidla mezi nimi dochází k soubojům. Jedna druhou se snaží usmrtit. Vztah matky k ma-tečníkům je stejný. Matka kladélkem ubodá dosud nevylíhlou matku a tu včely vynesou z úlu. Jiný vztah staré matky k mladé je tehdy, jestliže včelstvo získalo rojovou náladu. Pak stará matka opouští s rojem včel úl a uvolňuje místo mladé matce. Jen zřídla se stane, že v jednom úle kladou dvě matky. Vztah matky k vlastním včelám je vždy kladný. Včely matku krmí, ošetřují, vytvářejí kolem ní doprovod. To platí jen do té doby, dokud je matka schopna plnit své poslání. Jakmile nevyhovuje, včely si začnou vychovávat mladou matku. Starou pak z úlu odstraní. Vztah matky k cizím včelám bývá zpravidla nepřátelský. Záleží na ročním období, mnohdy i na snůškových poměrech. Vztah matky k trubcům se zdá být lhostejný. Jen v období snubních výletů vyhledávají matky v terénu trubčí shromaždiště, aby mohlo dojít ke spáření a k oplození. Trubci k trubcům se chovají netečně. Trubci ke včelám, ať již z jednoho nebo z různých úlů, se chovají přátelsky, dožadují se od včel pokrmu. Matky v úle si trubec nevšímá. Má o ně zájem pouze ve volné přírodě, a to tehdy, kdy mladé matky jsou říjné. Trubci se shromažďují v přírodě v takzvaných trubčích shromaždištích. Jsou to místa chráněná před větrem, slunná, zpravidla každý rok stejná. Vztah včel vůči cizím včelám v přírodě je netečný. Na jednom květu můžeme pozorovat i několik včel, které se vzájemně neruší ve sběrací činnosti. Zcela jiná je situace na česně úlu. Tam střeží včely vstup do úlu a zabraňují cizím včelám v přístupu. Velmi často můžeme pozorovat souboje včel na česně. Stává se to zvláště v období, kdy příroda nenabízí dostatek pastvy pro všechny včely.

Včely v jednom úle jsou na sobě přímo závislé. Žádná včela sama nedokončí vlastní započatou práci. Do každé činnosti se zapojují postupně včely různého stáří.

Vztah včel z jednoho úlu k cizím včelám v úle je nepřátelský. Jakmile včela zabloudí do jiného úlu, již na česné jí brání vstoupit strážkyně česna. Pokud se cizí včele podaří vniknout do úlu, vznikají souboje na život a na smrt. Takové situace můžeme pozorovat tehdy, když silné včelstvo najde včelstvo slabé, které nesplňuje podmínky normálního včelího společenství. Zpravidla jsou to včelstva slabá, nemocná, včelstva bezmatečná nebo včelstva v nevhodnou dobu včelařem přikrmovaná. Nejčastěji k této situaci, které říkáme loupež, dochází v období podzimního dokrmování včel na zimu nebo v jarním období. K loupeži může dojít i v období bez snůšky v plné včelařské sezóně. Včely, které vybírají zásoby jiných, nazýváme zlodějkami.

Vztah včel k trubcům je dvojí. V období jarního rozvoje včelstva je vždy příznivý. Včely pečlivě ošetřují plod, vychovávají trubce, po vylíhnutí je i krmí. Pečují o ně dobře, dokud je přínos z přírody do úlu. Vztah se rychle mění, jestliže není snúška a ve včelstvu se projeví nedostatek přínosu sladiny. Tu nechávají včely trubce vyhladovět, vytlačují je na okraje plodového hnízda a pak zesláblé vyhánějí z úlu. Nejdříve likvidují nejstarší trubce. Vztah včel k trubcům v období hojnosti v plné sezóně je netečný i tehdy, zaletí-li do úlu cizí trubec. Trubci z jiných úlů, mnohdy i ze vzdálených oblastí, ale mohou být nebezpeční pro včelařství přenosem různých nemocí, zvláště pak také jako přenášeči parazita roztoče Varroa destruktor.

Kladný vztah včel k matce, zvláště k vlastní, je velmi důležitý. Včely nejenže o ni pečují, ale neustále ji olizují a jsou s ní v blízkém styku. Přebírají od ní mateří látku, která usměrňuje činnost včel v úle. Čím je matka starší, tím méně vylučuje mateří látku. V přímé souvislosti pak klesá zájem o matku. Jakmile vylučování mateří látky nestačí pro všechny včely v úle, začnou si vychovávat mladou matku. Starou matku pak usmrtí a vynesou z úlu.

K cizím matkám je vztah včel nepřátelský. Zbloudilá mladá matka, která zaletí do jiného úlu, bývá usmrcena hned na česné úlu. K usmrcení matky stačí bodnutí jedinou včelou. Stane se, že matka ani nepřiletí k úlu a v trychtýři výletu včel z mnoha úlů je cizími včelami napadena, sražena k zemi a ubodána.

Včelař někdy potřebuje záměrné měnit včelstvům matky. Vzhledem ke skutečnosti, že vztah včel k cizím matkám je nepřátelský, musí se naučit rozumět včelám. Dosud neexistuje žádný způsob přidávání nebo výměny matek ve včelstvech, o němž by se dalo říci, že je 100% spolehlivý. Vztah plodu ke všem jedincům v úle je přímo závislý. Je lépe hovořit o vztahu jedinců k plodu.

Plod může být ve včelstvu jedině tehdy, jsou-li v něm včely a matka. Matka zaklade vajíčka a dále se již o plod nestará. Péči přebírají včely různého stáří. O starší plod se starají mladší včely, o mladší plod starší včely - krmičky. Ve výjimečných případech však jsou schopny pečovat o plod i létavky. Včely plod nejen krmí a zahřívají, ale jsou schopny ho také ničit. To jen v případech, kdy se projeví ve včelstvu tzv. kanibalismus; v důsledku dlouho trvajícího hladu nebo žízně se včely vrhnou na plod a vysávají z něj vodu nebo konzumují látky pro ně stravitelné. Trubci plod nekrmí, nemají vyvinutý žlázový systém. Jejich funkce spočívá jen v tom, že svými těly mohou zahřívat plod a udržovat potřebnou teplotu v prostoru plodového hnízda. Včelař musí pečovat o to, aby byl ve včelstvu vždy plod všeho stáří. Jinak vznikne nenormální stav, který je vždy k neprospěchu včelstva i včelaře

Článek je převzat z knihy: Začínáme včelařit, Libor Harnousek